Očima války…
Je to trochu zavádějící titulek, který má své opodstatnění, ačkoliv se o žádný válečný konflikt nejedná. Na internetu jsem našel film o válečném fotografovi, kterého hraje Colin Farrell. Válečný fotograf Mark Walsh a jeho kolega se protloukají ozbrojeným konfliktem v Kurdistánu. Film se jmenuje ,,Oči války“ a já ho vlastně nedokoukal.
Asi v polovině filmu se ozvalo nepřetržité bušení na okno obývacího pokoje. Při spěšném odtáhnutí záclony, jsem převrhl květináč, který se vysypal na parapet. Bušení neustávalo a já při vytahování žaluzií v duchu bušící osobě kroutil krkem! Za oknem byl synův kamarád Standa, který mi udýchané sdělil, že si Martin poranil nohu, když honili míč po ulici!? No, díra pod kolenem opravdu nevypadala nijak vábně a bylo zřejmé, že jedeme do nemocnice!!! Vypnul jsem rozkoukaný film, vytáhl tampóny, peroxid, obvaz a připravil převoz pacienta. Slunce bylo dávno za obzorem a pouliční lampy ještě nebyly zapnuté. Inspirován nedokoukaným filmem jsem se vrhnl do skříně pro fotoaparát. Vzal jsem rychle přes rameno kameru s objektivem Sigma 50/1,4 , nastavil nízkou clonu a vysoké ISO. Válečná reportáž mohla začít…
Jedna fotografie za jízdy, ta nesmí v reportáži chybět. Zbytkové světlo oblohy jen unaveně zesvětlovalo Martinovo rameno a polovinu tváře. Vše bylo v pohybu. Auto, Martin, fotoaparát i okolí automobilu.
Měli jsme poměrně štěstí neboť na příjmu byl jen jeden člověk. Sestřička nám přidělila vlastní dopravní prostředek a zkontrolovala ránu na noze. „Tak to bude rentgen“, prohlásila po letmém shlédnutí rány, která opravdu nijak vábně nevypadala, a dodala: „ počkejte tady já vám přinesu papíry na rentgen“.
Hned jak jsme obdrželi podstatné papíry, vydali jsme se nočními chodbami prázdné nemocnice. Rentgenoložka na nás už čekala a držela otevřené dveře.
„ Tak si tady zaparkujte a chvilku počkejte“. Zvláštní, jak je nemocnice v noci tichá. Člověk má pocit, že slyší bzukot zářivek. Docela to uspává, tedy alespoň pokud vás nic nebolí. Chvíle klidu mi stačila na pár fotografií.
„Tak pojďte, navezte ho semhle, nohama napřed a počkejte venku“.
Seděl jsem sám v prázdné čekárně a hlavou mi proběhla myšlenka jak stačí málo a vše je jinak. V duchu jsem byl rád, že to bylo koleno. „Tak si ho pojďte vzít“, ozvalo se po pěti minutách. Projeli jsme znovu chodbou z čekárny do suterénu, kde jsem si všiml zavřeného okénka s nápisem „ PODATELNA“, který byl v ideální výšce a já tu legraci nechtěl ignorovat. Marťa udělal spícího pacienta, který čeká u zavřené podatelny.
Tichost noční nemocnice vzala za své, když Martina sešívali. Čtyřicet minut mluvení tlumeného dveřmi, které bylo přerušováno smíchem doktorky a sestřičky. Když se potom otevřeli dveře, dozvěděl jsem se od sestřičky i doktorky, že je Martin svým povídáním dobře bavil…neboť syn je hrozně upovídaný.
Myslím, že jsme měli štěstí, že měly službu zrovna dvě šikovný ženský neboť ránu má krásně sešitou. Domů jsme se dostali po dvaadvacáté hodině. Martin byl unavený, ale zároveň spokojený, že má vše za sebou a já měl svou „válečnou“ minireportáž….:)
