Veverka a kos v olomouckém parku
Odskočil jsem si udělat pár fotografií pro fotobanky na olomouckou flóru, která se konala od 24. do 27. dubna. Měl jsem jakousi mylnou představu, že v pracovní den dopoledne nebude olomoucké výstaviště přepěchováno lidmi a já si budu celkem v poklidu fotografovat kytky nebo něco co by se dalo dát do fotobank nebo bylo pěkné jako dekorativní fotografie. Jak byla má představa lichá se ukázalo hned po zaparkování auta a vstupu do areálu, kde jarní Flora probýhala. Od samého rána nebylo na výstavišti skoro k hnutí a navíc nějakému jo fotografování nepřála ani obloha. Světlo špatné, poprchalo, a já se už vzdával naděje, že si přeci jen nějaký slušný záběr odvezu… Sedl jsem si na lavičku, vytáhl svačinu a pozoroval lidi kolem, kterým na rozdíl ode mne to mrholení zdá se nijak nevadilo. V tom jsem si všiml veverky, která dvacet metrů
ode mne pod stromem hledala něco k snědku. Nálada se mi zvedla.Zapomněl jsem na mrholení, špatné světlo a davy lidí. Popadl fotoaparát a začal se přibližovat. Jediné co jsem si v tu chvíli uvědomoval, že nejsem oblečený na to, abych se mohl válet – škoda.
Veverky jsem miloval už jako malý kluk. A to tehdy nebyl problém nějakou vidět. Vždy, když jsem nějakou zahlédl, měl jsem lepší náladu a teď to nebylo jiné. Začal jsem se příbližovat a pozorovat kam se dívá. Byla docela zaměstnaná, ale když po nedalekém chodníku proběhly děti, zmizela v koruně nejbližšího stromu. Vzpřímil jsem se a popošel blíže. Třeba ji ještě zahlédnu. Ale kdepak! Rozhodl jsem se chvíli počkat. Opatrně jsem si pokleknul. No co, veverka má hlad a pod stromem je evidentně to co ji maximálně zajímá. Asi za pět minut byla opět na „scéně“ a já blíže než před tím.
Vychutnal jsem si přítomnost milého zvířátka a udělal první dvě fotografie. Veverka si mě vůbec nevšímala, narozdíl od lidí na chodníku, díky kterým ještě dvakrát utekla na strom, ale pokaždé se hned vrátila sotva lidé přešli. To se ale nedalo říci o velmi zvědavém kosovi. Ten malý čipera se na mne zaměřil a poskakoval kolem dokola, jakoby chtěl přijít na to co tam vlastně dělám. Měl jsem černou bundu a klečel v trávě. Kdo ví, možná jsem mu jenom připadal jako přerostlý konkurent a hodlal si mě pořádně prohlédnout.
Samozřejmě, že s fotoaparátem v ruce se to nedalo ignorovat a navíc to bylo velmi milé. Jen by mě zajímalo co se mu v hlavičce honilo za myšlenky. Když si mě po deseti minutách dosytosti prohlédl a zjistil, že pro něj nejsem konkurent, poodlétl zpět ke své samičce a už mi nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Trochu se mě to dotklo, ale bral jsem to sportovně…
Veverka zatím pilně pokračovala v plnění svého bříška. Když jsem si ji tak prohlížel, přišlo mi absurdní, že jsme tento druh, skrz jeho kožíšek, u nás málem vyhladili. Kolem roku 1910 až 1920 se roční počet ulovených veverek pohyboval mezi 60 – 110 tisíci ročně. Okolo roku 1970 se počty ulovených pohybovaly už jen ve stovkách kusů. Ne jinak tomu pravděpodobně bylo i v okolních státech, neboť vetšina z nich, včetně toho našeho, má veverku obecnou vyhlášenou chráněným druhem.
V červené knize ohrožených druhů by jste ji, ale marně hledali. Z celosvětového pohledu totiž patří do kategorie málo dotčených. Holt jsme v něčem napřed. Ale abych nekřivdil, očividně se v posledních deseti či dvaceti letech veverkám začalo dařit lépe i v české kotlině. A tak jsou znovu ke spatření na místech kde jsem je vídával, když jsem byl ještě školou povinný. A za to jsem rád….
