Soumrak na rybníku
Chodím na rybník docela rád. Hlavně časně z jara nezapomenu sebou brát fotoaparát. Od března jaro už visí ve vzduchu a je to znát. V dubnu probíhá úplné šílenství. Je to čas kdy rybník rád pozoruji, nejen fotím. Je to také čas kdy se na rybníce děje nejvíce věcí. Prakticky každý den se dá objevit něco nového.
Tu přibude hnízdo, tu soupeří samečci…, někdy objevím i nový druh. Rozumněno nikoliv druh nový neobjevený, ale druh který jsem na rybníce ještě nezpozoroval. Občas ve svém rozjímání zůstanu na rybníce až do tmy a pozoruji netopýry. Tak se také stalo, že při jednom spočinutí na hrázi do večera, jsem byl svědkem úžasné podívané.
Byla již skoro tma, když přilétlo obrovské hejno špačků na nocování do rákosí. Hejno bylo tak veliké, že se do rákosin nemohlo vměstnat. Celé hejno se chovalo jako jeden celek. Pokaždé, když zjistilo, že se mu ještě ocásek nevešel, se znovu vzneslo a zkusilo to jinak. Celé toto počínání se opakovalo snad patnáctkrát.
Ačkoliv byla již skoro tma, bylo stále ještě proti obloze slušně vidět. Měl jsem to hejno přímo u nosu. Sedalo do rákosí asi 20 metrů ode mne. Na druhý den jsem se vypravil na stejné místo ve stejný čas znovu, abych se i v nekvalitním světle pokusil udělat pár letovek hejna.
Měl jsem představu fotografie jako grafické plochy vzorů z ptáků v pohybu. Proklínal jsem vystrašené špačky, že se nechali ovládnout strachem natolik, že neumí přiletět za světla, ale byl jsem rád, že přilétli znovu. Měl jsem fotoaparát na stativu, fotil na vysoké ISO a nízkou clonu.
Světla bylo zoufale málo a ještě každou minutou ubývalo. Hejno mi ale proti obloze nabídlo krásnou podívanou. Vzniklo tak několik grafických vzorů z ptáků dle mých představ. Umím si představit fotografování za lepšího světla, ale bral jsem s povděkem co mi příroda nabídla.
