Na skok v Mongolsku – střípky z cesty.

Už jsem fotografoval všechno možné. Svatby, pohřby, sport reportáž,vánoční titulní stránky, reklamu, katalogové fotografie a teď k tomu přibylo i mistrovství světa v kulturistice, které se konalo v Mongolsku. A bylo to docela zajímavé. Jen lituji toho, že jsem ještě neměl Canon EOS 6D.

V říjnu 2013 se konalo kulturistické mistrovství juniorů a masters, v hlavním městě Mongolska, Ulambataru. Byl jsem požádán soukromou osobou a zároveň jedním se závodníků o fotografování reportáže a závodního vystoupení. Sám bych se do Mongolska nikdy nevydal, ale dotyčnému člověku jsem rád vyhověl. Pocity byly smíšené. Obával jsem se o techniku. Začal jsem na internetu studovat materiály o letecké přepravě zavazadel, o Mongolsku, o Ulambataru a kulturistice. Dnes je přístup k všemožným informacím tak jednoduchý. Stačí kliknout myší. Bohužel, ale jsou informace také všelijaké. Z jednoho zdroje vás uklidní, z druhého naopak totálně vyvedou z míry. A když mi otázky místo ubývání přibývaly, zanevřel jsem i na net.

IMG_1148
Moskva – letiště Šeremeťjevo
IMG_1590
Hadí ženy ala Mongolsko…

Jasno si nejlépe uděláte až na místě samém. Přesto jsem našel odpovědi na několik pro mne důležitých otázek. Jednou z nich byla otázka elektrických zásuvek. Ty mají mongolci stejné jako my. A to bylo super zjištění. Potom otázka měny, se kterou se dá platit. Všude psali místní měnu tugrik, potom dolary a eura. Zatím co dolary vám vezmou všude, u eura byl trochu problém. Bylo třeba ptát se dopředu. A když je brali, vraceli v dolarech. To ale problém není. Problémem pro mne byla, až na pár drobností, neznalost angličtiny. Ale sázel jsem logicky na ruštinu! Velká chyba. Mongolci se snaží mluvit anglicky. Mladá generace stejně jako jinde tíhne k angličtině. Rusky se domluvíte se starším ročníkem a bezdomovci…ti jsou také staršího data narození. Mladého jsem alespoň já neviděl.

Mongolci samotní vám budou v mnoha případech připadat nevychovaní, neurvalí. Ale není to pravidlem, jen je to trošku víc vidět než laskavost. Bohužel z toho člověk nemá zrovna dobrý pocit a naráží na to na každém druhém kroku. Nebyl jsem sám, komu to vadilo a kdo to nějakým způsobem glosoval. Ve dveřích vás klidně shrnout, jako by jste tam nebyli. Přivoláte si výtah a v momentě otevírání dveří vás odstaví tlupa kočovníků a zaplní kabinu výtahu a posléze udiveně koukají, že nenastupujete. Že je konání nečeho napsáno na určitý čas, vůbec neznamená, že se nebude konat v jiný. Když se ptáte někoho na informaci a on vám řekne „ano“, neznamená, že to tak opravdu je, protože jiný vám na tutéž otázku může říct ne! Když jsem servírce vysvětloaval, že nemám jak sníst večeři, protože mám jen nůž, pochopila a šla pro vidličku. Díval jsem se za ní, protože jsem již věděl, že ANO neznamená, že se tak stane. A co myslíte? Ve dveřích ji zastavil kolega, že potřebuje roznést večeři. Bez zaváhání se chopila talířů a roznášela. Vidličku donesla až po té. Co na tom, že vaše večeře chládne. A to na závěrečném banketu bylo 350 až 450 hostů….

IMG_1554
Seoul club – závěrečný banket

Ale aby byla představa o nich kompletní, musím uvést i příklady z opačné strany. Když jsme nastoupili do autobusu, který jel jinam než jsme potřebovali, vystoupili jsme. Jeden Mongol se zeptal proč vystupujeme, když jsme nastoupili. Vysvětlili jsme mu, že je to pro nás špatný autobus. Že jede jinam, a že my potřebujeme do hotelu Čingischán. Ten chlapík nakoukl do autobusu a asi 20 vteřin se bavil s řidičem. Potom vystoupil a řekl: „už jede hotel Čingischán, domluvil jsem to – odkud jste“? „Czechia.“ „Aaa Czech republic“ a každému nám podal ruku a vybídl k nástupu. Autobus nás skutečně zavezl před hotel Čingischán.

_MG_1830
Hotel Čingischán

Při odbavení na letišti mi vypadl řetízek od manželky někde v pásmu bezpečnostní kontroly, kterou dělal jeden chlapík. Byl tam docela ranní šrumec. Překvapilo mě jaký je na letišti provoz, protože když jsme zde před pár dny přistáli, působilo velmi ospale. Asi za 30 minut na opačné straně letiště nademnou stál bezpečnostní agent s rukou nataženou ke mně a v ní volně vysící řetízek „to je vaše“. Pro mne neuvěřitelné…ta paměť na obličej. Že by výcvikem?

IMG_1623

Ale teď zpátky na začátek a trochu svižněji. Odlétali jsme 22.10 2013. Přijeli jsme na letiště Václava Havla v 10.57 h. Let byl zpožděný o 30 minut. V Moskvě jsme přistáli na letišti Šeremetěvo 18.04 místního času (16.04 našeho času) a s trochou nadsázky jde říci, že jsme šli z letadla do letadla.. Přílet do Ulambataru 5.15 minut místního času (23.45 našeho času). Na letišti bylo víc uniformovaných než cestujících. Samá uniforma s ruznými metály i na relativně mladých klukách. Hold komunistický stát!!! Nestačilo, že máme víza a batohy už po cestě kontrolovaly dvě bezpečnostní kontroly (Praha a Moskva). Museli jsme je dát znovu do rentgenu, který stejně nikdo nesleduje! Důležitost si zachovali a nic se nezměnilo.

IMG_1611

Letiště Praha mě překvapilo cenami….!? Moskva velikostí a prvními záchodky, na které jsem narazil, později jsem na jiných byl mile překvapen :). Ulambatar – jednoznačně dobou, ve které jsem se ocitl. Že tu bude zima jsem věděl, ale že z Moskvy proletím nějakým „časovým portálem“ o 30 let zpět, jsem nikde nenašel ani zmínku. Trochu šok – ale ne strach. Popravdě mi cukaly koutky. Co následovalo potom, mělo za příčinu, že přestaly cukat. V podstatě mi, jak se říká, ztuhl úsměv. Hned při východu do haly stála skupina asi 20-ti lidí. Holky, asi na místní poměry pěkné, držely v rukou tabulky velikosti A4 s předtištěnými nápisy Espana, Slovakia, Sweden, Deutschland atd., a hodlaly odchytávat cizince do připravených taxi. Mužská část byli oni taxikáři. Obzvláště jeden neustále vykřikoval, tu na slečny, tu na taxikáře, který chtěl vzít ryto, ačkoliv nebyl organizován v jeho tlupě! Po zvážení toho jak se chovala tlupa a jak se choval opatrně onen jedinec, jsme zvolili onoho jedince… Ten nás za 30 dolarů odvezl evidentně nejkratší cestou k hotelu. Nepotřeboval nás vozit po Ulambataru aby „natáhl“ cestu, on nás totiž natáhl hned. Byla to předem dohodnutá cena, aby jsme se vyhli hazardní hře s taxametrem, ve městě které neznáme a ještě k tomu nad ránem za tmy. A taky jsme chtěli co nejdříve z dosahu halekající tlupy. Ničemu jsme nerozuměli, ale bylo nám jasné, že onen bezpartajní jedinec dostal verbálně za vyučenou. Onen taxikář nám ještě dal samozřejmě telefonní číslo, aby jsme kdykoliv zavolali, že nám rád ukáže Ulambatar…

IMG_1162

Když jsme vyšli z letištní haly Čingischánova letiště, překvapil nás sníh a pluhy, které ho odklízely. Vánoce v říjnu. Druhým nemalým překvapením pak byl způsob jakým se v Ulambataru jezdí a otřesný stav komunikací. Až na vyjímky díra střídá díru, větší, neomalenější a hulvát má přednost. Neznají pravidlo pravé ruky, občas předjíždí příkopou zprava. Dej přednost v jízdě, nebo hlavní silnice …to už jim vůbec nic neříká. Ono také značení je velmi sporadické a občas se najde značka na fakt zvláštním místě. Nejpoužívanější součástí auta je klakson.

IMG_1229

Dopoledne 23.10 2013 jsem „dospal“ časový posun šesti hodin a navečer jsem se byl projít po Ulambataru, abych něco málo viděl, dokud mám čas. Protože mi bylo jasné, že toho času moc nebude. Když jsem vycházel z hotelu, zeptal se mě pan Schuttrumpf, jestli se jdu projít. Když jsem odpověděl, že ano, tak mi s úsměvem popřál ať si to užiji a kouknu na Brno před třiceti lety… Šel jsem a vyděsilo mě to co jsem viděl. Kdyby tohle bylo Brno před třiceti lety, tak jsme dokázali ČR zázrak! Ale v určitém směru pravdu měl. Hodně z našeho minula to opravdu silně připomínalo. Docela se mi to líbilo, samozřejmě s vědomím toho, že se za pár dnů vrátím domů…:).

_MG_2110
Sídliště před hotelem Čingischán

Můj pobyt v hlavním městě Mongolska byl vázán fotografováním mistrovství světa v kulturistice. Nebyl tedy čas nasávat místní prostředí, kulturu, či fotografovat mongolské hory (vzdáleně mi připomínající vyholené a přerostlé Beskydy), do kterých bych se rád podíval.

_MG_2994

Ale dostal jsem možnost fotografovat vrcholnou kulturistickou akci a být přímo v centru toho dění. Nakouknout do jiného světa, do světa lidí, kteří tomuto sportu obětují všechen svůj čas, veškeré své úsilí a neskutečně mnoho dřiny, disciplíny a odříkání. Jen ti nejlepší se mohou účastnit a jen málo z nich dosáhne kýžené medaile! O to větší jsem měl radost ze zisku bronzové medaile pana Schuttrumpfa, s jehož zajištěním jsem se tohoto mistrovství mohl účastnit.

_MG_3049

Nebylo to jednoduché fotografování a ani pro závodníky to nebyly jednoduché závody. Mongolští pořadatelé dokázali překvapit. Pravděpodobně se rozhodli řešit spoustu věcí až za pochodu, jinak si to neumím vysvětlit. Ale popořádku. Mistrovství se konalo v Ulambatar paláci, který byl od hotelu Čingischán vzdálen asi osm až deset kilometrů. Jeli jsme taxíkem. Měli jsme možnost vychutnat dopravní ruch v ulambatarských ulicích i s koloritem troubení, tlačení se někam a nedávání předností. Nutno říci, že v tomto směru byl náš řidič opravdu rozený Mongol. Jinak jsem měl pocit, že je to bratr čínského herce Jackiho Chana. Celou cestu jsem podvědomě čekal kdy do někoho, nebo někdo do nás, ťukne a koho přejedeme. Možná bych si na tyto způsoby časem zvyknul, ale momentálně mé vnímání jízdy bylo dalece výrazu „užíval si“ :).

_MG_1851

Když jsme dorazili na místo, tak jsem trošku zkoprněl. A to nemluvě o cestě. Všechno to tady chátrá a UB palaci se to také nevyhnulo. Parkoviště si možná ještě pamatuje pořádný asvalt, ale spíše ne. I tak bylo hlídáno mongolskými policisty. Jeden z nich okamžitě vystartoval po našem taxi, které kolem něj prosvištělo až před schody „paláce“. Brzy pochopil, že taxi přivezlo účastníky MS, ale trval na tom, aby taxikář okamžitě odjel.

IMG_1452

Šok přišel hned po výstupu z taxíku. Ulambatar palác kdysi musel být opravdu pěkný, ale teď se na něm podepsal zub času. Druhý šok byla špína a všude na zemi natahané kabely mongolské televize. A třetí největší, byly záchody! Teď mě mrzí, že jsem je nevyfotografoval! Záchody jste ve velkém foajé nemuseli nijak zvlášť hledat. Byly totiž výrazně cítit na dvacet metrů! Nadedveřmi měly cedulku „použití 100 tugrik“. Když jsem je uviděl, tak jsem si to rozmyslel a stáhl se do bezpečné vzdálenosti. Jenže mě po nějaké době tělo vysvětlilo, že je třeba mít odvahu. Co se dalo dělat. Přežil jsem a chvíli jsem čekal kdy dostanu těch 100 tugriků za odvahu… Ještě jedna věc mě překvapila. Byla to teplota v sále. Bylo tam jak na ulici a to každý den mrzlo! Na to, že se v tomhle sportu soutěží pouze v plavkách, to byla opravdu pořadatelská chyba. No chyba, po těch čtyřech dnech tady jsem pochopil, že mongolové nijak zvlášť věci neřeší. Když se na něčem domluvíte, máte opravdu velkou pravděpodobnost, že se tak nestane. Zkrátka tu musíte spoléhat pouze na sebe a všechno několikrát ověřovat, nejlépe z několika zdrojů…

IMG_1517

Zpětně hodnotím tuto cestu jako velmi vydařenou. Také s ohledem na zisk oné bronzové medaile. Zkušenost to byla dobrá – všeobecně i co se fotografování týče, které pro mne nebylo jednoduché, ale člověk se musí neustále učit a škola to pro mě určitě byla. Jestli bych tuhle akci v Mongolsku zopakoval ještě jednou stále „nevím“. Rozhodně jsem rád, že jsem tam byl a že jsem ji zažil! Za těch pár dní se nedá země poznat, natož pochopit. A proto bych nerad mongolům křivdil. Bylo víc jak patrné, že se opravdu snaží, ale zatím se mají hodně co učit. Tak jim držme palce.

IMG_1587
Místo konání závěrečného banketu….opravdu pěkné.
IMG_1426
Hlavní ulice………..
IMG_1182
Jídelna hotelu Čingischán
IMG_1205
Pohled z okna hotelového pokoje…
IMG_1213
Provoz v ulicích
_MG_2116
Elektrické vedení…..

 

IMG_1300
„Mé tiskové centrum :)“

admin

Marek Novák *1971 Fotografickou tvorbou se zabývám 16 let. Některé mé fotografie vyšly v periodikách jako PhotoLife, PhotoArt, FotoVideo. Fotografie „Adršpašské skály“ byla publikována v knize – Svět kolem nás. Výtvarný soubor “Kouzlo baziliky” obsadil 1. místo ve fotografické soutěži ku příležitosti “Dnů lidí dobré vůle” Velehrad 2013 a soubor portrétů “Neobyčejní obyčejní” obsadil 1. místo ve fotografické soutěži “Dnů lidí dobré vůle” Velehrad 2015. V roce 2016 se čtyři mé fotografie dostaly do finále “Wildlife photographer of the year”, které pořádá Natural History Museum v Londýně přes půl století. Jedná se tak o světovou soutěž fotografů přírody s obrovskou tradicí. Asi dva roky jsem externě fotografoval pro oblastní tisk Deník Rovnost, Vyškovské noviny. Založil jsem a jako předseda vedl “Fotoklub 36″. V současné době se výrazněji orientuji na portrét, reportáž, svatební, produktovou, reklamní a interierovou fotografii; okrajově pak přírodu a wildlife.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>